Výběr základní školy je pro mnoho rodičů první opravdu zásadní vzdělávací rozhodnutí. Najednou zjišťujeme, že škol je víc než jen ta „naše spádová“.
Dobrá zpráva je, že v České republice dnes existuje více cest, jak může vzdělávání dítěte vypadat. Každá z nich má své výhody i limity. Pojďme si je přehledně projít a mějte před zápisem na ZŠ jasno.
Rejstříkové školy: základ, bez kterého to nejde
Společným jmenovatelem většiny forem vzdělávání jsou tzv. rejstříkové školy, tedy školy zapsané ve školském rejstříku Ministerstva školství.
Takové školy:
- se musí řídit platnou legislativou,
- pracují podle Rámcových vzdělávacích programů (RVP),
- mají jasně dané povinnosti i kontrolní mechanismy (např. Českou školní inspekci).
Rejstříkové školy mohou být veřejné (státní) nebo soukromé, ale vždy platí, že musí dodržovat jasně daná pravidla.
1. Veřejná základní škola
Nejčastější volba, která se může výrazně lišit škola od školy.
Pro většinu rodin je první a často i jedinou volbou veřejná základní škola, často ta, kterou mají nejblíže svému bydlišti. Pokud rodičům i dítěti vyhovuje, je to naprosto legitimní a praktické řešení.
Veřejné základní školy se dnes mezi sebou výrazně liší. Školy pracují podle rámcových vzdělávacích programů, které jim dávají poměrně velkou volnost v tom jakým způsobem učí, jak se profilují, na co kladou důraz, jaké hodnoty dětem předávají.
Někde je středem pozornosti stále výkon, známky a domácí úkoly. Jinde vztahy, spolupráce, práce s chybou, slovní hodnocení nebo bloková výuka.
Liší se také ale i v úrovni vybavení, přístupu k dětem a rodičům, způsobem hodnocení (známky × slovní hodnocení), ale třeba také celkovou atmosférou, která na vás dýchne hned při vstupu.
Proto může být rozdíl mezi dvěma veřejnými školami větší než mezi veřejnou a soukromou školou.
Veřejné základní školy mají v České republice největší zastoupení. Najdeme je nejen ve městech, ale i v menších obcích, často jako přirozené centrum místní komunity. Velkou výhodou je, že jsou pro rodiny dostupné a finančně nenáročné.
2. Soukromá základní škola
Často nabízí jiný přístup ke vzdělávání, přesto i tady záleží hlavně na konkrétní škole a lidech v ní.
Soukromé základní školy jsou, stejně jako veřejné, zapsané ve školském rejstříku a musí se pohybovat v mantinelech daných legislativou a rámcovými vzdělávacími programy. I zde tedy platí, že nejde o „školu bez pravidel“.
Rozdíl je v tom, že mají soukromého zřizovatele. Z toho často (nikoli vždy) vyplývá placení školného, a tím i vyšší finanční náročnost pro rodiny.
Soukromé školy se často profilují alternativním nebo inovativním směrem a mohou klást větší důraz na vztahy, respektující přístup, projektovou či blokovou výuku, slovní hodnocení nebo propojení učení s reálným životem. Někdy (ale opět ne vždy) zde bývá nižší počet dětí na pedagoga, což může umožňovat větší individualizaci.
Je ale důležité říct otevřeně, že neplatí automaticky, že „soukromá škola = lepší škola“.
Stejně jako u veřejných škol i zde platí, že:
- kvalita se liší škola od školy,
- rozhodující je konkrétní tým lidí, kultura školy a každodenní praxe,
- i soukromá škola může fungovat velmi tradičně,
- a naopak veřejná škola může být otevřená, respektující a inovativní.
Soukromá škola tak může být pro některé rodiny velmi dobrá volba, ale není univerzálním řešením pro každého. Stejně jako jinde má smysl dívat se za název, za školné i za webové slogany a ptát se:
Jak se tady skutečně učí? Jak se tu děti cítí? A je to v souladu s tím, co jako rodina hledáme?
3. Domácí vzdělávání (individuální vzdělávání)
Velká svoboda, ale také velká odpovědnost rodiny.
Zcela jinou formou vzdělávání je domácí vzdělávání, které dává rodinám výrazně větší svobodu v tom kdy, kde a jak se dítě učí. V České republice však není legální unschooling. Každé dítě musí být zapsáno v rejstříkové základní škole, ať už veřejné, nebo soukromé.
Domácí vzdělávání dnes volí velmi různorodé rodiny a nemusí jít o odmítání školy jako takové.
Dítě v domácím vzdělávání je formálně žákem základní školy, dvakrát ročně dochází k přezkoušení (na konci každého pololetí) a musí splnit vzdělávací cíle stanovené školou, u které je zapsané.
Rodiny se pro domácí vzdělávání často rozhodují z různých důvodů, například proto, že hodně cestují, dítě se intenzivně věnuje sportu, řeší zdravotní nebo psychickou zátěž, nejsou spokojeni s klasickým školním prostředím, nebo proto, že jejich dítě potřebuje výrazně individuální tempo a jiný způsob učení, než jaký nabízí běžná škola.
Velkou výhodou domácího vzdělávání je maximální míra individualizace, respekt k potřebám a tempu dítěte a možnost propojovat učení s reálným životem, nikoli jen s učebnicemi a lavicí.
Zároveň je ale fér říct, že domácí vzdělávání klade velké nároky na rodinu. Vyžaduje značné časové zapojení rodičů, vysokou míru zodpovědnosti za vzdělávací proces, schopnost plánovat a strukturovat učení a také řešit otázku sociálních kontaktů dítěte. Pro některé rodiny může být náročné dlouhodobě udržet rovnováhu mezi svobodou, povinnostmi a každodenní realitou.
A právě tady se otevírá prostor pro kombinované – hybridní – modely vzdělávání, které se snaží spojit to nejlepší z obou světů.
4. Kombinace domácího vzdělávání a školy
Kombinace flexibility a kolektivu, která není pro každého.
Vedle veřejných a soukromých škol i čistého domácího vzdělávání existuje ještě jedna cesta, a to kombinace domácího vzdělávání a pravidelné docházky do vzdělávacího prostředí. Tento model využíváme například v Jasanu, ale obecně jde o princip, který se může objevovat i v jiných vzdělávacích komunitách.
Děti jsou formálně v domácím vzdělávání, tedy zapsané v rejstříkové základní škole a plnící všechny zákonné povinnosti. Zároveň ale pravidelně dochází do vzdělávacího prostoru, kde se učí ve skupině, spolupracují, budují vztahy, zažívají společné projekty a učí se fungovat v kolektivu.
Tento model reaguje na některé reálné limity domácího vzdělávání, zejména na velkou časovou zátěž rodičů, potřebu sociálního kontaktu dětí a hledání rovnováhy mezi svobodou a strukturou.
Tato forma vzdělávání často oslovuje:
- rodiny, kterým se líbí myšlenka domácího vzdělávání, ale nemohou nebo nechtějí dítě vzdělávat samy 24/7,
- děti, které chtějí pravidelně chodit do kolektivu, mít vrstevníky a společné zážitky,
- rodiny, které potřebují větší flexibilitu a nechtějí řešit vysoký počet omluvených hodin v klasické rejstříkové škole,
- rodiče, kteří původně o domškoláctví ani neuvažovali, ale oslovil je konkrétní způsob vzdělávání, filozofie a prostředí, například v Jasanu.
Hybridní model není dostupný všude, například Jasan funguje v Pržně a v okolí neexistuje podobná alternativa. Důraz je kladen na spolupráci školy a rodiny – nejde o službu, kde rodiče „odevzdají dítě v první třídě a za devět let si vyzvednou hotového člověka“. Je to cesta založená na spolupráci, důvěře a společné odpovědnosti za vzdělávání dítěte. Pro některé rodiny je to ideální kombinace svobody a podpory, pro jiné naopak model, který jim nemusí vyhovovat.
A to je v pořádku.
Každá škola má svou filozofii. Jak ji poznat?
Jedna důležitá věc platí napříč všemi popsanými variantami. Školy se mezi sebou výrazně liší svým přístupem, hodnotami i tím, jak skutečně vypadá každodenní výuka.
Otázka proto nestojí jen tak, jaký typ školy zvolit, ale hlavně jak poznat, jak to v konkrétní škole doopravdy funguje.
Dobrým výchozím bodem je školní vzdělávací program (ŠVP) nebo popis filozofie školy. U každé rejstříkové školy by měl být dostupný na webu. Dává základní představu o tom, na co škola klade důraz. Zároveň je ale fér počítat s tím, že papír snese hodně a realita každodenního provozu může vypadat jinak.
Nejvíc se rodiče dozví ve chvíli, kdy mají možnost vidět školu naživo. Ideálně nejen během dne otevřených dveří, ale při běžném provozu, kdy děti skutečně pracují, učí se a fungují spolu. Právě tehdy je možné vnímat atmosféru, způsob komunikace i to, jak se ve škole cítí děti.
Nebojte se ptát konkrétně. Jak škola pracuje s chybou. Jak řeší konflikty mezi dětmi. Jak podporuje děti s různým tempem. Jak probíhá komunikace s rodiči. Kolik je dětí ve třídě na pedagoga. Zda má dítě možnost si odpočinout, když je unavené nebo přetížené.
Velmi cenné jsou také zkušenosti jiných rodičů a dětí, ideálně těch, kteří mají podobná očekávání a hodnoty jako vy. Často právě tady nejlépe poznáte, zda je škola s vaší rodinou „na stejné vlně“.
A nakonec jedna možná nejdůležitější věc. Všímejte si sebe a svého dítěte. Jak se ve škole cítíte vy. Jak se tam cítí ono. Jestli odchází s lehkostí, nebo s napětím.
Dnes máme ve vzdělávání větší svobodu než kdy dřív. Zároveň to znamená větší zodpovědnost vybrat cestu, která dává smysl právě vaší rodině.Neexistuje jedna správná škola pro všechny. Existuje způsob vzdělávání, který je v dané chvíli správný pro konkrétní dítě. A je dobré mít na paměti, že změna je možná vždy. A to je vlastně dobrá zpráva.
